SMUTEČNÍ ZPRÁVA: opustil nás dlouholetý kolega doc. PhDr. Jiří Vaněk, CSc.

Doc. PhDr. Jiří Vaněk, CSc., náš dlouholetý kolega a vzácný přítel, který nás nečekaně opustil po krátké, leč o to zákeřnější nemoci, byl mnohostrannou myslitelskou osobností, vyznačující se jak šířkou intelektuálního záběru, tak schopností proniknout do jádra problémových souvislostí. Zůstává po něm dílo trvalé hodnoty, v němž lze rozlišit tři hlavní směry jeho badatelských aktivit:

1. Zkoumání metodologie představitelů Rakouské ekonomické školy a jim blízkých aprioristických přístupů Karla Engliše; zde je třeba např. podotknout, že Vaněk byl jedním z prvních, kdo zareagovali na vydání olbřímí Englišovy Velké logiky (2021) filosofickometodologickou reflexí některých jejích částí.

2. Oblast etických a kulturologických zkoumání, jejichž výsledky jsou shrnuty v knihách Obecná, ekonomická a informační etika (2005), Filosofie a kultura v evropských dějinách (2007) a Filosofie v kultuře západní tradice (2013); Vaňkův článek Etika v internetu? (1998) má v této oblasti význam přímo průkopnický – na jeho myšlenky navázal mj. i tehdejší Vaňkův diplomant a nynější docent katedry filosofie M. Vacura.

3. Sféra estetiky a dějin umění, v níž hlavními Vaňkovými přínosy jsou monografie Estetika myslenia a tela (Bratislava, 1999), Způsoby estetického prožívání (2009), Estetika v proměnách prožitků (2012) a Dějiny umění ve výtvarné kultuře západní tradice 1-2 (2015, 2017). Zvláštní zmínku si zaslouží monografie Dějiny výtvarného umění USA 1-2 (2019, 2023), o níž Vaněk mohl směle po vzoru Puškina říci exegi monumentum, neboť jde o vůbec první česky psanou syntetickou publikaci o dějinách amerického výtvarného umění. Na ediční přípravě třetího dílu těchto Dějin pracoval Vaněk doslova až do okamžiku, kdy mu nemoc „vyrvala pero z ruky“, tj. znemožnila ovládat počítač; je závazkem pro katedru filosofie učinit maximum pro to, aby i poslední Vaňkovo dílo spatřilo světlo světa.

Sféra estetična v nejširším slova smyslu byla našemu příteli Jiřímu Vaňkovi nejvlastnější: estetický cit či estetický prožitek byl pro něj nejen předmětem odborného (filosofického) zájmu, ale v mnoha směrech také určujícím prvkem jeho osobního i profesionálního života; byl však přitom pořád filosofem, což mu umožnilo vyhnout se nechvalně známému estétství, které ostatně podrobil kritice ve svých statích o dandysmu. Zmíněný estetický cit ho vedl k tomu, aby ve svých textech dbal přímo obsedantně o čistotu, logickou přesnost a zároveň estetickou kvalitu výrazu. Uplatňoval přitom duchaplnost, umění slovní hříčky, tj. přímo francouzský esprit; zejména v jeho knižních recenzích můžeme najít mnoho štěpných, leckdy přímo objevných metafor. Měl tudíž velký dar psát o krásnu krásně a dokonale vybroušeným stylem; nejvhodnějším způsobem, jak bychom přiblížili tento Vaňkův osobnostní rys, je odkázat na Buffonův výrok le style est l’homme même.

Co se týče výuky, byl docent Vaněk nanejvýš svědomitý a plný odpovědnosti vůči studentům. Obsah svých přednášek neustále doplňoval a upravoval, aby zůstávaly stále aktuální. Dlouhé desítky hodiny trávil rozšiřováním svého rozsáhlého archivu, v němž uchovával tisíce digitalizovaných uměleckých děl – nejdřív je skenoval z tištěných předloh, později je vyhledával na internetu a ukládal. Jeho kurzy, překypující informacemi, byly studenty velmi oblíbené a hojně navštěvované; dlouhá leta působil s velmi pozitivním ohlasem i na Univerzitě 3. věku. Pro své znalosti a veliký rozhled vyhledávaným odborníkem i mimoakademickou půdu. Ještě letos v dubnu například na veletrhu Antique, pořádaném Asociací starožitníků, s níž dlouhodobě spolupracoval, pronesl přednášku věnovanou českému imaginativnímu umění a jeho rozdílnému pojetí u několika vybraných českých uměleckých osobností. Zároveň byl také vášnivým sběratelem umění a, nakolik mu to skromné finanční možnosti dovolovaly, podporoval i mladé umělce. Krátkou dobu se finančně podílel i na fungování malé pražské galerie.

Ačkoliv Jiřího životní osud, počínaje nejranějším dětstvím, nebyl vůbec lehký, byl to neobyčejně noblesní člověk, byl to gentleman v původním smyslu tohoto slova čili „jemný člověk“. To, že vnášel do svého života i práce estetický řád, se projevovalo tím, že pečoval nejen o svou duševní, ale i fyzickou kondici: do sedmdesáti let pravidelně cvičil (též v tělocvičně VŠE) a posiloval, čímž naplňoval antický ideál kalokagathie. Když už sil ubývalo, opíral se o starožitnou hůl – v níž byl ovšem ukrytý ostře nabroušený kord.

Třebaže byl člověkem pracovitým, skromným a tichým, jemuž byla vzdálená všeliká trapná asertivita a hlučná sebeprezentace, dovedl se leckdy pořádně rozčilit nad iracionalitou či pseudoracionalitou současného zbyrokratizovaného světa, která urážela jeho smysl pro harmonii. V boji s touto iracionalitou používal ovšem nikoli onen kord, nýbrž zbraň ironie, přecházející často do sarkasmu a kruté pesimistické sebeironie přímo existenciálního zabarvení. Jeho ironické i sebeironické šlehy byly navzdory svému pesimismu vždy velice vtipné a přinášely tudíž těm, kdo je poslouchali (a zcela jistě i jemu samému), daleko víc životní síly a pohody než jakýkoliv huráoptimismus.

Milý Jiří, budiž čest Tvé světlé památce!

pracovníci katedry filosofie (současní i bývalí)