Doc. PhDr. Jiří Vaněk, CSc.: FILOSOFIE V KULTUŘE ZÁPADNÍ TRADICE

Doc. PhDr. Jiří Vaněk, CSc. (více zde) přednáší filosofii (včetně etiky), estetiku a dějiny výtvarného umění jako člen katedry filosofie Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomicke v Praze.

Publikoval knihy Filosofie a kultura v evropských dějinách (2007), Způsoby estetického prožívaní (2009), Obecná, ekonomická a informační etika (2010), Estetika v proměnách prožitků (2012). Je spoluautorem slovníku Tezaurus estetických výrazových kvalít (2011).

FILOSOFIE V KULTUŘE ZÁPADNÍ TRADICE je přehledným vysvětlením myšlenkových směrů a názorů předních filosofů, obsahuje i poukazy k jejich sporům a vyznačuje, v čem jsou dnes aktuální. Filosofové od antiky po dnešek nám dali různé návody, jak si počínat při hledání smyslu světa, do něhož se odmala snažíme vrůst, a při pátraní po smysluplnosti vlastní existence i možnostech a mezích našeho poznání. Tyto nabídky životní a poznatkové orientace lze nalézt jako souběžné či naopak protikladné hledisko v umění a literatuře.

Pane docente, Vaše kniha nese název „Filosofie v kultuře západní tradice“. Kterou etapu filosofického myšlení západní tradice považujete za nejzajímavější a která podle Vás měla největší vliv na utváření současné kultury.

Jednoduše odpovědět asi nelze. Každá etapa přináší určité specifické formulace problémů, z nichž některé se ve svém jádru nutně opakují, protože se vždy snaží znovu řešit, jak má člověk chápat své místo ve světě i sebe sama. Jsou v nás vrstvy antického dědictví pohansky smyslového cítění, křesťanství (včetně ateistického popírání víry na jeho pozadí)i renesančního sebevědomí člověka. A ohlašuje se v nás někdy také přílišné nadsazení rozumu nad ostatní položky našeho chápání a prožívání, což je odkaz osvícenského 18. století, na který si stěžují současní postmoderní filosofové. Sotva tedy můžeme mluvit jen o jedné etapě západní tradice, jež by zcela zastiňovala svým vlivem ty ostatní. Mám-li přece jen poukázat k něčemu zvláště zajímavému, upozorním alespoň na existenciální myšlení, jež se prodírá od 19. a zejména ve 20. století jako nový důraz na neopakovatelnou hodnotu každého lidského jedince, na svobodu člověka i na faktickou odpovědnost za to, co ze sebe a svého života udělá. Tohle obzvláště pěkně vyjádřil španělský filosof José Ortega y Gasset, zejména v knížce Vzpoura davů (1930): ti, co berou svůj život jako úkol, to je elita (ať náleží sociologicky do kterékoli společenské vrstvy). Davem je ten zpohodlnělý a přitom bezdůvodně namyšlený průměrný člověk, jemuž o nic opravdově nejde.

Co Vás vedlo k sepsání této knihy.

Byla tu potřeba vyznačit základní myšlenkové linie, vyjádřené ve filosofii, v širších kulturních souvislostech, což v publikacích o dějinách filosofických teorií většinou není. Zároveň tahle knížka vypovídá o ještě obecnějším ideovém a kulturním zázemí estetické zkušenosti, o níž pojednávala má předchozí kniha Estetika v proměnách prožitků (2012). Na druhé straně je Filosofie v kultuře západní tradicie tematickým protipólem knižní publikace o dějinách výtvarného umění, kterou mám nyní rozepsánu a v níž budou zpětné odkazy k dalším myšlenkovým souvislostem.

Pro koho je určena?

Pro každého zájemce o toto téma, proto jsem se snažil psát ji srozumitelně, aniž by snad tím utrpěl obsah. Zároveň může posloužit studujícím předměty týkající jak filosofie, tak kultury.

Který z filosofických směrů podle Vás nejvíce ovlivňuje současnou západní kulturu?

Současnost dosti ovlivňuje postmoderna, jež má své dobré i špatné stránky. Tou dobrou je požadavek respektovat rozmanitost, včetně životních stylů a orientací, netrvat na uniformně pojaté jednotě. Tou nedobrou je tvrzení, že nemáme ani usilovat o nějaké vnitřní ujednocení sebe sama, máme si prý zvyknout na svou „schizofrenii“. Myslím, že tady by se mělo postmoderní hledisko zastavit, protože každý by takříkajíc měl najít v sobě svůj střed, Souvisí to už s řečeným chápání života jako úkolu pro sebe, aby se člověk nerozplizl v nicotnostech a sledoval pro sebe nějaký smysluplný cíl.

Kdybyste měl uvést jedinou nejdůležitější myšlenku, kterou by si čtenáři Vaší knihy měli určitě odnést, která by to byla?

Tohle je těžké, je to jako by na závěr bylo zapotřebí nějaké atrakce. Kdyby tam měla být jen jedna nejdůležitější myšlenka, nemusel by tam být zbývající text. Ale abych tolik nezlobil, nabídnu bonmot připisovaný Fichtemu, který jsem uvedl jako jedno motto na začátku knihy: Filosofii si volíme takovou, jací jsme. Můžete to vzít optimisticky: přece jen každý máme nějakou filosofii (je tím lepší, zkonfrontujeme-li ji s jinými – od toho je právě ta knížka). Anebo pesimisticky: stejně každý zvolíme to, k čemu už předem tíhneme.